Sedmá minuta o ničem

„Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.“

 Dobrý večer.
Jak jsem říkala, opět vedle mě sedí moje dlouholetá kamarádka. Vlastně semnou táhne od té doby, kdy jsem se cítila sama v místnosti, kde seděli moji spolužáci, kteří nebyli jediní, kteří si na mě pomohli svému egu.
 No, stejně tak jako jsem říkala, že přestanu jíst sladké, tak i teď jsem znovu s ní. Sedí vedle mě, už pár hodin. Povídá mi o mých promarněných šancích, o tom, jak jsem se nechala podvést a to nejen kamarády. Říká mi věci, kdo co dělá, kdo by co mohl dělat a děsí mě představama a příběhama, které si vymýšlí. Nutí mě přestat věřit sama sobě a přítomnosti. Ona má jinou pravdu a já i přes to, že nechci a kopu kolem sebe, utápím se v jejím hlase.
 Víte, bojím se. Jsem úplně normální. Na pohled někdo, kdo se zdá jakoby nikdy neměl problém a už vůbec ne, že by v mé hlavě mohl být takový bordel, jaký tam je.