Pátá minuta o ničem


Krása žen se nám líbí právě jen proto, že má své kazy.
 Mé nehty jsou krásně upravené. Mají správný tvar, skvělou barvu laku a ani ten nepřetahuje. Každý je chválí. Nikdo už ale neví, že pod tím lakem se skrývá polámaný a slabý kus.
 Chválili mé vlasy. Mají úžasnou barvu a jak krásně jsou lesklé. Pod tou barvou se skrývalo to samé. Slabý vlas, který se sotva držel života.
 Obdivovali mou postavu. Ale jediná já jsem věděla, že není dokonalá. Jizvy, které se linuly po bocích naznak toho, že jsem příliš rychle vyrostla. Jizvy, které v dětství znamenaly štěstí. Pomeranče, které byli poskládané po celých mých stehnech. Styděla jsem se jít v plavkách, jelikož všechno pro mě bylo větší, než když jsem nedokonalosti schovala. Styděla jsem se za něco, co ostatní obdivovali, ačkoliv neměli šanci něco vidět.
 Makeup, který zakrývá jizvy po akné a oči schované pod vstvami řasenky. Moje oči byly zrovna to, co každý miloval a to trpěly nejvíc. Viděly tolik lží, smutku, násilí.


 
 
 
.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

V šesté minutě faul

„V tomhle zvráceném světě není nic trvalého, ani naše trápení.“   Kolikrát jsem si říkala, že už s tebou nebudu mluvit. Brala jsem tě něco jako bývalého kamaráda, který mi ublížil, ačkoliv jsem mu věřila. Od té doby jsem tě nechtěla potkat, vidět, nebo slyšet jen sebemenší zmínku o tobě. A teď tu jsi. Celý týden mi chodíš za zády a svým ostrým nožem mi kreslíš ornamenty na záda, která pod tíhou všech věcí sotva drží. A já jsem odhodlaná ti s koncem týdne dát sbohem. Stejně tak jako jsem to udělala před rokem, před dvouma a několika lety zpět.    Milá kamarádko, skoro bych zapomněla na tvé jméno, jak že to bylo? Deprese? Ok, milá deprese. Ačkoliv teď píšu z posledních sil, stále bych ti chtěla věnovat víc než pár slov.   Co začal týden, jsem tak unavená, že nemůžu spát. Tak slabá, že nemůžu stát. Moje hlava je těžká, mám obrovské migrény, kort z dneška...
Další informace

Sedmá minuta o ničem

„Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.“  Dobrý večer. Jak jsem říkala, opět vedle mě sedí moje dlouholetá kamarádka. Vlastně semnou táhne od té doby, kdy jsem se cítila sama v místnosti, kde seděli moji spolužáci, kteří nebyli jediní, kteří si na mě pomohli svému egu.  No, stejně tak jako jsem říkala, že přestanu jíst sladké, tak i teď jsem znovu s ní. Sedí vedle mě, už pár hodin. Povídá mi o mých promarněných šancích, o tom, jak jsem se nechala podvést a to nejen kamarády. Říká mi věci, kdo co dělá, kdo by co mohl dělat a děsí mě představama a příběhama, které si vymýšlí. Nutí mě přestat věřit sama sobě a přítomnosti. Ona má jinou pravdu a já i přes to, že nechci a kopu kolem sebe, utápím se v jejím hlase.  Víte, bojím se. Jsem úplně normální. Na pohled někdo, kdo se zdá jakoby nikdy neměl problém a už vůbec ne, že by v mé hlavě mohl být takový bordel, jaký tam je.
Další informace

Osmá minuta plná strachu

„Slibujeme pod vlivem nadějí a konáme pod vlivem strachu.“ Svírá mi hrdlo, škrtí mě. Nemám sílu v rukách, umírají. Oči pálí od pláče. Srdce bolí od strachu. Zavírám oči a vidím temno, smutek a pláč. Mrtvé stromy v mrtvé zahradě. Rozpadlý šedý zámek na konci cesty, která už dlouho cestou není. Nebe je tmavé, právě před bouří. A co vidíte vy, když zavřete oči?  Ale je to jen minuta. Sakra nekonečná minuta.
Další informace