Třetí minuta o mém ukradeném srdci I.

„Pro lásku není důležité, aby se k sobě lidé hodili, ale aby spolu byli šťastni.“

 Píši dlouho. Píši o věcech ať už skutečných, nebo o věcech, které nejsou v reálném světě možné. Popsala jsem spoustu stránek příběhem o upírech, o hororových představách, o holce, která neměla zrovna štěstí v lásce, o druhé, která neměla štěstí v životě, o tolika kravinách, které se skládali třeba i z povídek o sněhulácích, apod.

 Největší inspiraci, ale čerpám z lidí, z jejich snů, myšlenek, pocitů, z jejich životů. A vzhledem k tomu, že miluju číst si nazpět své pocity, pocity přátel, či úplně neznámých lidí, vím, že jednou bych si chtěla přečíst i tohle a i když nechci, aby to někdy skončilo, chci se vrátit ke svému přemýšlení a k tomu, jak moc jsem milovala, ať už jako kdyby to znamenalo bolavé vzpomínky, nebo jen porovnání mezi zamilovaností nynější. Proto jsem se rozhodla psát o osobě, mě teď nejbližší.
  Několik let jsem doslova ulítávala na příbězích či filmech o lásce. Měla jsem nutkání mít aspoň trošku podobný vztah jako někdo fiktivní. A přitom celou dobu šlo o to, přestat tolik přemýšlet, pro jednou poslechnout srdce a zariskovat. Chtělo přestat věřit v něco, v co jsem doposud věřila a přišlo to samo.
 Rozhodla jsem den předem. Ležela jsem v posteli a zpytovala jsem svědomí nad tím, co dělám se svým životem. Hledala jsem dokonalost v někom, v kom jsem ji nikdy najít nemohla a zavrhovala jsem ji tam, kde byla. Spala jsem zle a spala jsem místo toho, abych koukala na možnosti toho, abych mohla spát dobře. Rozhodla jsem se pro jednou se vykašlat na všechny okolo a chvilku se starat o sebe. Když jsem stála před zrcadlem, mnohokrát jsem si nepřišla hezká, užitečná, vše se ale změnilo v moment, kdy jsem si řekla, že jednou to dokážu a to jednou bude za chvilku. Pokaždé když jsem sedla za počítač a začala svými prsty psát svoje malá díla malému obecenstvu, cítila jsem se skvěle. A chtěla jsem to tak mít. Škola, kniha a JÁ. A tak to mělo být.
  A přesně v tu chvíli jsem otřásla vesmírem a pár dní na to, vedle mě stál kluk, který byl ,,všechno co každá holka chce“.
 A já jsme v tu chvíli svoje pocity neuhlídala.  Vlastně jsem nepotkala člověka, který by ve mně vyvolával takový pocit štěstí, za tak krátkou dobu, někomu až nesmyslně krátkou. Od první chvíle a od prvního pohledu do jeho očí jsem věděla, že budu muset bojovat proti citům. Zabraňovala jsem věcem, které jsem cítila srdcem, ale nešlo to. Poprvé v životě jsem něco cítila, něco co mi přišlo tak moc skutečné, i když v tu chvíli to byla moje pouho pouhá myšlenka.

 Ačkoliv jsem si myslela, že já už nikdy nenajdu štěstí v jiném člověku a že jediné, co by mě mohlo po zbytek života naplňovat, budou knihy, kočky a litry čaje, který bych prokládala vínem. Ačkoliv jsem celou dobu dělala všechno proto, abych jinému člověku nepropadla a snažila jsem se přimět jiné, aby propadali mně a já se tím mohla obrnit proti zlomení mého srdce. Ačkoliv cokoliv. Každý den vedle mě usíná. Pokaždé když ho vidím, buší mi srdce stejně jako poprvé.

 Moje srdce mi ukradl z ničeho nic. Jakoby mi ho poslali z nebe. Čekala jsem na to, až mě někdo bude chránit, poslouchat a milovat. A po tolika dnech přišel. Štěstí, jediné slovo, které by mohlo definovat to, co jsem v něm našla.